Alex Viada a jeho skutečný příběh

Před deseti lety jsem byl nezastavitelný. Nezničitelný. Byl jsem silný, schopný a moje tělo mohlo dělat cokoliv, o co jsem jej požádal, a to s minimální péčí. Něco se pokazilo? Nezáleželo na tom, přidal jsem jinde. Když jsem obcházel kolem bolestivého místa, přestalo se ozývat, takže jsem jej mohl zase zařadit.

Takhle to fungovalo řadu let. Prožil jsme si několik skvělých tréninkových roků – těžké dřepy a mrtvé tahy, ironman triatlony, rugby. Měl jsem pocit, že fyzicky neexistuje nic, co bych nemohl zvládnout, nebo z čeho bych se nemohl zotavit. Byl jsem vyrýsovaný a opálený. Přesně takový, jaký jsem vždycky chtěl být.

Takhle to u mě fungovalo mnoho let. Dokud se to nepokazilo. Nehoda na kole mě srazila na kolena. Byl jsem pohmožděný, utrpěl jsem řadu zlomenin, byl jsem zraněný. Ale necítil jsem se tak. Brzy jsem se vrátil do sedla, ale motorkového. A o tři týdny později jsem havaroval znovu. Stejným způsobem. Když jsem tam tak ležel, zíral na oblohu a přemýšlel o tom, co se mi stalo, hlavou mi proudilo velké množství myšlenek.

Podruhé jsem nehavaroval kvůli své nedbalosti, ale proto, že moje kyčle dosud nebyly uzdravené. Vlivem toho jsme nedokázal udržet rovnováhu, když jsem se dostal ze sedla. Pomalu jsem se vrátil domů. O dva dny později jsem se v posilovně pokoušel dřepovat s činkou. Nešlo mi to, a tak jsem se vrátil domů. O dva měsíce později, poté, co jsem udělal všechno možné i nemožné, abych získal zpět ztracenou formu, jsem si podtlakoval pravý kyčelní kloub a zažil jsem jedny z nejpodivnějších bolestí v mém životě.

A potom… Něco jsme si uvědomil. Byl jsem jiný člověk. Cítil jsem se křehce. Nejednalo se pouze o kyčel.

Po ránu jsem se nemohl vyhrabat z postele, jak mne bolela záda. Bojoval jsem s rameny. Měl jsem potíže s levým loktem. Bolela mne kolena. Zápěstí se nezhojilo. Protože mne za poslední čtyři měsíce zradilo v každém zdvihu, který jsem dělal. Moje obvyklá rozcvička v posilovně a trénink už nebyli tím, čím bývali dříve. Už jsem nepatřil k pokročilým. Moje fyzická kondice klesala strmě dolů, protože jsem nebyl schopen během měsíce konzistentně trénovat tak, jak jsem to zvládal v minulosti.

Řešení bylo jednoduché. Dítětem už nikdy nebudu. Odteď už budu jenom stárnout.

Stárnout?

Ne, ještě ne!

Někteří mohou říci, že 37 ještě není žádný věk. Ne, srovnáme-li to s věkem, kterého se dnes člověk většinou dožívá, tak není. Přesto buďme upřímní – pro většinu z nás patří mezi nejproduktivnější a nejaktivnější roky léta mezi 25-30 lety. A tak to bylo i mnohem dříve, u našich předků v prehistorických kmenech. Jakmile ti se přehoupli přes třicítku, změnila se jejich role a oni byli z dobývání a lovu přesunuti ke sběru bylin či podobným „ženským“ činnostem.

Již po dvacátém roku života začíná mužům klesat hladina testosteronu průměrně o 1-2 % ročně. V době, kdy většina mužů dosáhne 40 let, jsou tyto hladiny dostatečně nízké na to, aby začaly ovlivňovat vše od nálady až po fyzický vzhled. Samozřejmě, že existuje dostatek prostředků, které prodlouží vaši aktivní dobu i formu. Nezastaví ale přirozený proces stárnutí – sekrece a proliferace růstových faktorů po tréninku se snižuje, regenerace kostí a růst kostí nových se zpomaluje, oběhový systém začíná vykazovat známky únavy a cévy začínají tvrdnout. Je to nevyhnutelné. A platí to i pro ženy. Stárnoucí tělo je stárnoucí tělo.

Existují lidé, kteří se se stárnutím spřátelili natolik, že na nich nezanechává tak viditelné stopy jako na ostatních. Je jim 60, 65, 70 a pořád běhají maratony, dělají mrtvé tahy a další věci. Často strčí do kapsy nejednoho padesátníka, třicátníka, a dokonce i dvacátníka. Jak jen to ale dělají?

První věcí, na niž je třeba pamatovat, je že při stárnutí můžete stále trénovat stejný počet hodin týdně. Jen jejich rozložení je třeba změnit. Když je vám 20 let, trénujete 10 hodin týdně – 9,5 hodiny aktivně cvičíte, půl hodiny připadá na protažení a zahřátí. V době, kdy je vám 60 let, můžete také trénovat 10 hodin týdně, ale pouze 4 – 5 hodin může být skutečně účinných.

Důvody jsou dva. Za prvé, jste pomalejší. Při kardiovaskulárním tréninku už se tak rychle nezahřejete, protože tep jde nahoru pomaleji. Oběhový systém už také nepracuje tak, jako před deseti či dvaceti lety, tedy i kloubům trvá déle, než se zahřejí – množství synoviální tekutiny se může snížit, kalcifikace kostí může omezit pohyb, apod.)

Za druhé, nejdůležitější je změnit přístup. Uvědomit si, že kvalita našeho pohybu se musí zlepšit, abychom mohli dosahovat výkonů srovnatelných s těmi dřívějšími. Jednoduchá chyba může naše zářné sportovní zítřky velmi negativně ovlivnit a zasáhnout nás s drtivějším dopadem, než tomu bylo dříve. Tedy žádné děsivé počty opakování, žádné neopatrné zahřívání.

Držte se následujících pravidel a zajistíte si aktivní život i ve stáří.